V poslední době jsem blog podstatně zanedbávala, ale co už :) Stejnak sem nikdo nechodí, takže by to nemělo ničemu vadit. Potýkám se už čtrnáct dní s megachřipajznou, tudíž se snad ani nelze divit, že umírám touhou jít do školy. Sice to bude hned pic bum písemka, ale "jste přeci na gymnáziu, s tím musíte počítat". Tak s tím teda počítám.
A aktuality? Začala jsem psát. Napadlo mě, jak rozvést povídku o Teddy Binnovi (najdete v sekci Writing, Téma Týdne). Skončila jsem u šesté kapitoly, něco přes šedesát stran a jak to tak bývá, počáteční nadšení opadlo. Upravuji, přepisuji a přesto moc dobře vím, že jsem úplný amatér. A tak to možná vzdám a za rok mě vášeň do psaní opět popadne, jako to tu už bylo několikrát a počítám, že ještě několikrát bude. Zajímavé však je, jak se s věkem mění žánry psaní. V nastávající pubertě jsem psala fantasy, pak románky a teď? Lehce groteskní horor :D..
Píšete taky? O čem? Odpovědi do komentářů!

La Brunettka ;)

Můj příběh. Téma, na které se dá napsat úplně cokoliv. Já se rozhodla neotravovat vás svojí vlastní nudnou existencí, ale poskytnout vám krvavě šťavnatý příběh o jednom obyčejném chlapci z velice neobvyklé, dokonce se dá říci prazvláštní rodiny...

Jmenuji se Theodor Binn, nejmladší a také jediný mužský potomek z početné rodiny Binnů. Co se jména týče, upřednostňuji spíš oslovení Teddy nebo Tede. Theodore mi naposled řekla moje praprababička na smrtélné posteli těsně předtím, než s mlaskavým chrchlákem násilně ze svého seschlého hrdla vypudila spolknutého pavouka (já to taky nechápal!) a pak už prostě obyčejně zemřela... ale nemyslete si, měl jsem ji rád. Jediná z naší rodiny vraždila milosrdně. Žádné zapichování mezi oči zpoza rohu nebo rituální oběšování, jak to dělával prastrýček Albert (budiž k němu peklo milosrdné).
Ano, je to tak..žádné vyděšené pohledy prosím. Binnovi jsou rodina vrahů. Vraždíme už celá staletí. Proč? Buď nic jiného neumíme, nebo jsme posedlí odstraňováním nepřátel a nebo...nebo jsme prostě totální pošuci (jako děda Bernard, achjo). Jediná hanebná výjimka je...ano, samozřejmě jsem to já. Na zabíjení lidí (a zvířat) mě nikdy nic nelákalo a jako bonus se mi dělá špatně byť jen z kapky krve. Teddy Binn je malá bojácná černá ovce rodiny. Chodím do normální školy v normální ulici, nosím nenápadné oblečení a mám úplně obyčejné kamarády. Jak může mít kluk z mordýřský rodiny obyčejný život? Jednoduše - všechno tajím a lžu, jako když tiskne. Kdo by se chtěl třeba jen bavit s klukem, jehož tatínek seká lidem hlavy a není zcestovalým spisovatelem, jak jsem kdysi ve 3. třídě napsal do slohovky "Moje rodina"?
Jediným přítelem, kterému se o tomto druhu podivínství můžu svěřit, je můj deník. Právě sedím ve stínu staré jabloně na naší rozlehlé zahradě a tiše do něj škrábu, co mě zrovna napadne. Je horko a podivný klid, milý deníčku... Znamená to, že na mě, dnes již počtvrté, zaútočí jedna z mých starších sester - trojčat. A nejlíp z toho nejtmavšího rohu, abych si pořádně nadělal do kalhot. Bohatě by mi stačila jen jedna zlá sestra.
Rose, Emily a Janet. Na vlas stejné, zato s úplně odlišnými zabijáckými praktikami. Když tyto tři potvůrky jednoho chladného listopadového dne před sedmnácti lety přišly na svět, Bůh se krčil strachy v koutě se zavřenýma očima. Nebýt pod ochrannou rukou rodičů, asi bych se DOOPRAVDY bál je někde potkat. Připomínají mi trochu takové ty siamské kočky s přísným pohledem, dlouhým štíhlým tělem a mrštnými pohyby. Vždy potkáte pohromadě jen dvě, neptejte se mě proč. Možná by tři navlas stejné dívky pohromadě budily přílišnou pozornost.
Rosie se vyžívá v pitvách. Poté, co ji v osmi letech kouslo naše morčátko Bobo do prstu, našel jsem ji v pokoji s provizorním chirurgickým náčiním a již obtížně rozeznatelným tělem hlodavce přilepeným izolepou k pojízdnému stolku na pokrmy. Od té doby se vypracovala. Své oběti řeže plně při vědomí a umrtvuje jejich pitvaná těla, jen když má dobrou náladu. Emily si výborně rozumí s noži všech druhů, tvarů a velikostí a přímo zbožně miluje asijská bojová umění a asiaty samotné...možná trochu jiným způsobem, než by jste očekávali. Ráda se nechává slyšet, že zabíjení asijských kluků není jen ohromná zábava (křičí prý jako holky), ale také ekonomicky úsporná činnost, protože vzhledem k velikosti jejich těl se nemusí kupovat tak veliké pytle na odpadky. A Janet? Janet nemluví, je tichá jako duch a někdy se vedle vás objeví, jako by spadla z čistého nebe (ach, to není nejlepší přirovnání). S ocelovým lankem ve své kabelce je schopna čehokoliv, hlavně pak samozřejmě škrcení. Sestry nechodí do mé školy. Někdo rozumný u nás kdysi usoudil, že i na zabijácké poměry jsou holky příliš labilní na to, aby se mohly ocitat na tolik lidmi se hemžícím místě. Stěžovali jste si někdy, že máte hrozného sourozence? Povídejte mi něco!
Navzdory podivné atmosféře, která se, chtě nechtě, vznáší nad naším domem a v podstatě celým pozemkem, který rodina Binnů obývá a vlastní, považuje okolí moje rodiče za vcelku nudné sousedy, kteří mají občas jen trochu hlučnější sekačku na trávu. Moje matka, Alice Binnová, je ženou v domácnosti. I ona si osvojila krvelačné umění vrahounů, i když vraždí jen "občas" z dlouhé chvíle, a to zejména pomlouvačné sousedky. Pokud jste někdy slyšeli, že 90% vražd, jejichž pachately jsou ženy, jsou páchány pomocí jedů, pak je to pravda. Možná proto, že se malá Alice Binnová chtěla stát slavnou chemičkou, nebo proto, že je prostě žena, stala se moje matka největší odbornicí na jedy vůbec. I přesto ji mám moc rád. Má hřejivý úsměv a pronikavě modré oči.
Charles Binn, jak jistě tušíte - můj otec, je jediný, kdo má v rodině "seriozní zaměstnání". Vlastně jediný, kdo vůbec nějaké má. A je to povolání jemu vlastní - nájemný vrah. Proto jsem si vymyslel, že je autorem mnoha cestopisů; zamaskuje to otázky, proč je tak často pryč. Táta o svých vraždách mluví jako o umění. Občas, když se žaludkem jako na vodě podstoupím jeho dechberoucí vyprávění, dostávám se do okamžiků, kdy i já podlehnu onomu přesvědčení, že je opravdový umělec. Na zakázku odstraňuje většinou vysoce postavené politky a nechutně bohaté miliardáře. Vždycky mu z toho kápne balík, ze kterého rodina žije v luxusu hezkých pár měsíců. Proto máma z práce odešla. Raději se stará o všechny psychopaty v rodině a obhospodařuje náš až nevkusně veliký dům.
Jestli se ptáte, jak se mohli na celém světě střetnou dva lidé se společnou úchylkou na krveprolívání, potkali se naši právě "při práci". Byla to mise ve Franci v roce 1992, kde se omylem setkali při vraždě zámožného diplomata. Otce si najal jeho nejstarší syn a mámu jeho manželka. Co vám budu povídat, byla to láska na první pohled a ještě měli společné koníčky (cha cha). O rok později se vzali a založili rodinu.

Kromě mě, mámy, táty a sester žije v našem domě ještě invalidní strejda Gilbert, kterého jsme po televizní kauze "Masový vrah na vozíčku" museli natrvalo uvěznit ve sklepě. Nestěžuje si, má to tam pěkně zařízené, a když ho chytne amok, přinese mu jedna ze sester zatoulaného psa, aby se vyřádil. Mám strejdu docela rád. Pominu-li ten děsivý tik v oku, je docela veselá kopa. Babička Amélie, tátova maminka, si libuje v pohřbívání zaživa a její šílený manžel, děda Bernard, má na půdě chovatelskou sbírku jedovatých hadů a pavouků, které bez rozmyslu posílá v krabicích na adresy bývalých zaměstnavatelů, spolužáků, a tak dále.
A nakonec jsem tu já. Teddy, který nikdy nikoho nezabil, ba ani nepřiškrtil, nezranil (nepočítaje hodiny tělocviku), neotrávil nebo nepobodal. Doma se nezavděčíte jedničkou z dějepisu, ale precizně odvedenou likvidací něčeho živého. Je jedno, jak moc se vám ta myšlenka příčí. Prostě musíte, protože to máte v rodině, v genech, v krvi. A jestli nikoho neodkrágluju do šestnácti let (což je podle prastarých rodinných pravidel maximální přijatelná věková hranice), budou si ze mě navždycky utahovat, nebo mě rovnou vydědí. A rozumějte, nechci svoje rodiče zklamat. Takže, co naplat?
Dopsalo mi pero. Zavírám deník a koukám se v dáli.. Přemýšlím. Odhodlávám se. Pak vypínám mozek, jinak jsem si jist, že bych si to rozmyslel. Klopýtavě běžím s bušícím srdcem k plotu a čekám na příležitost. Kolem plotu se po minutě šouravým krokem plouží malá copatá dívenka s aktovkou na zádech. Neprohlížim si ji, nepřemýšlím nad tím, kolik jí je let. Připouštím si jedinou myšlenku - snadná kořist. Překočím nízkou branku a popadnu ji, kapesníkem narychlo vytaženým z kapsy ucpávám maličkatá ústa. Vzpouzející se tělo znehybní po úderu do hlavy. Za nohy táhnu subjekt do kůlny. Jak lehké je zakroutit mladým krčkem pro patnáctiletého výrostka? Až příliš.
Po rychlém dokonání zapínám mozek a v mém těle se objevují dva pocity. První je pocit provinění. Jak by někdo mohl zabít malé dítě jen proto, aby stoupl v očích své rodiny? S nucením zavrhuji pocit sebeznechucení. Druhý pocit už je o poznání příjemnější. Konečně zapadám, konečně se mi dostane pochvalného poplácání po rameni a hrdého pohledu mého otce. V tichosti a rychlosti jsem vykonal pomyslný rituál přijetí do rodiny a konečně se mohu pokládat za jejího právpolatného člena. Možná ve mně přeci jen něco dřímá. I pocit tíhy na mé hrudi povolil. Co s tělem, to vymyslím později. Teď se musím jít pochlubit. Možná už nikdy nikoho nezabiju, možná budu ještě někdy muset, abych si zachoval nově nabytou reputaci. Kdo ví....tak tohle je příběh Teddyho Binna, vraha malých holčiček. Chlapce, který prostě musel zabít, aby sám mohl normálně žít.

Měla jsem dneska prapodivně dobrou náladu a tak jsem se svým chabým digitálkem vyrazila na zahradu. A zadařilo se. Našla jsem obávané predátory našeho pozemku a pokusila se zachytit pár kouzelných fotografií s těmito sametově hebkými šelmičkami. Nutno říci, že mi to ty potvůrky vůbec neusnadňovaly a jen málokterá fotka se povedla. Nejsem fotografka, ani fotografka amatérka. Když je nálada, blejskám si pro radost. Tak se kochněte, jestli chcete :)
A kvalitu brát s rezervou!

Zradil mě blesk, proto jsem si musela dodatečně trochu pohrát s kontrastem a přidala jsem taky "filmový pruhy", protože mi ten pohled šíleně připomíná Angelinu Jolie. A částečně i mojí drahou maminku, když zrovna postřehne, že ji fotím.

Tuhle písničku mi prvně pustil můj drahý H. Líbí se mi rytmus a takovej zvláštní přízvuk zpěvákova hlasu. Co mě ale absolutně uchvátilo, je klip. Určitě si ho pusťte :). Vše se odehrává v klubu, kde se tančí a paří a čtveřice herců, které můžete znát z komedií, jako je Klikař Charlie, Scary Movie či Pohádky na dobrou noc předvádí scény z notoricky známých filmů, jako je Rambo, nebo Lovci duchů. Tak co, poznáte některé?

pondělí 22. srpna, 13:47, Bloody York:

Na dnešním kongresu v IBB (International Bank of Blood) se krátce po poledni setkali světoví gurmáni a znalci krevních skupin, aby pohovořili o vzácném syndromu napadajícím krvežíznivá hrdla Rudého kontinentu. Nedávno vyšlo najevo, že lahodná krevní skupina 0, jež koluje v žilách lidských podsvinčat byla napadena vzácným virem, jež hubí vampýří pokolení, a to velmi drastickým způsobem.

Fámy o virové nákaze, která hubí děti noci, však byly potvrzeny až na dnešním kongresu. S podrobnými informacemi a laboratorními výsledky dnes vystoupil přední bloodatel, Hrdlomilij Tesákižněv, který je taktéž předsedou Upíří degustérské aliance v Rumunsku.

"Obávám se, že situace je vážná. Za poslední měsíc jsme hospitalizovali 15 upířích jedinců, u nichž se objevovaly identické symptomy. Nejen, že nakažení slyší lidské myšlenky, ale dokonce pociťují silnou náklonnost k lidským dívkám, jejichž jména začínají na písmeno B. Taktéž prudce odmítají konzumovat lidskou krev, jež nahrazují potravou zvanou "srna" a jednotně si vysvlékají tradiční černé pláště, aby se namísto nich oblékali do sametových košil od předních lidských návrhářů. Co se týče tělesných projevů, díky krevní abstinenci začínají nakažení v přítomnosti slunečního světla pableskovat, v pokročilejším stádiu již svítí jako reflektory, či se třpytí jako diamanty. Dále se typicky rudá barva duhovek mění na barvu ranní moči. Výjimečně lze sledovat vstávání a samovolné cuchání vlasů na hlavě, jako by se jimi prohnalo tornádo. Bohužel pro tuto nemoc zatím nemáme úspěšný protilék, jediným úspěchem byla vakcína na vymazání trpitelského výrazu z tváří nakažených. Pokud včas a účinně nezakročíme, mohl by tento "mor" vážně ovlivnit novodobou kulturu našeho pokolení."

Všichni mají rádi "Someone Like You" a já pořád nechápu proč. Asi mě prostě nechytla. Nemám moc ráda extrémně pomalý songy a tklivé melodie, proto mám mnohem raději "Rolling in the Deep." Každopádně co se týče Adele, tak všechna čest, protože to je zpěvačka s velkým Z. Nemusí dělat velkou show jako některé interpretky (Rihanna, Lady Gaga,..), aby své posluchače upoutala. Tady je, má oblíbená :)..

Baví mě nákupy oblečení. Nebaví mě nákupy bytových dekorací a nábytku. Zvlášť když se pak ten nábytek nekupuje mě, samosebou :D. Tři hodiny jsem dnes protrpěla v pražské Ikee a stanovila si pár základních bodů pro přežití:

1.) Ukrást co nejvíce tužtiček (takový ty malý dřevený co tam dávaj zadarmo na zapisování údajů o nábytku, určitě víte)
2.) Neodejít bez tý největší a co možná nejlevnější ptákoviny v celym nákupáku
3.) Pokusit se přečíst všechny ty cizojazyčné názvy jednotlivých kousků nábytku. Pocitvě!
4.) Najít něco k jídlu!!!

Tak jsem se po pár dnech vrátila z Krkonoš a co nevidí oko mé modravé - tématem týdnu je Toaleták. No a co? Už mě pomalu unavuje číst články na způsob - "To si dělaj srandu?? Toaleťák? Kterej nýmand tohle vymejšlí?"
Mně se tohle téma líbí, vážně. Zaprvé..je to tak trochu výzva napsat čtivý článek na tak normální a lehce úsměvnou proprietu jako je toaletní papír, hajzlák, toaleťák, pejpr, PaNaPr (papír na prdel, to asi neznáte :D), nebo jak se tomu u vás říká a zadruhé - všichni tady sborem "hejtujete", ale když ve dvě ráno sednete na mísu "za pět dvanáct", protože jste celej večer jak prasata žrali čočku s cibulí a zjistíte, že rolička je holá, je pro vás toaleťák prioritou číslo jedna.
Kdyby byl toaleťák živá věc s rozumem, pocity a přístupem na internet, jak by mu asi bylo po zjištění, že se sice honosí za téma týdne, ale všichni ti pokrytci, co si jím bez ostychu utírají kadiďouru haní jeho jméno?
A proto se musím zastat nebohého soudruha Hajzlpapíra. Slouží nám 24 hodin denně a odvádí za nás špinavou práci, za kterou jej "odměníme" výletem do odpadních rour. Svou práci vykonává se ctí. Nestěžuje si. Hladí naše chlupaté a exkrementy zanešené zadky s hrdostí, se kterou to dokáže jen on. Je to hrdina oválných pracoven a přítel v nouzi. PAN TOALEŤÁK.

Zase jsem si tak jednou brouzdala po DA a tohle se mi fakt zalíbilo. Může vám přijít, že to není žádné umělecké dílo, ale ten nápad je podle mě geniální, protože vystihuje hned několik situací. Můžete si pod tím představit, že ona neznámá dívka na obrázku je typická zasněná introvertka, co nachází útěchu ve čtení a jediným přítelem jí je kniha. A nebo (a to je ještě lepší verze), může jít o člověka, který má svůj blog, kde se vypíše ze všeho, co by v reálném světě neměl komu říct a tak je mu ten blog oporou a přirostl mu k srdci. Myslete si o tom co chcete, tady je ;)

Pokud chceš svůj design trochu ozvláštnit a např. odkazy na rubriky chceš mít trochu jiné než jsou nabízené v nastavení, právě pro tebe je tento článek. Jak to vypadá se můžeš podívat na mém designu Running away. Teď se pustíme do návodu.